Stereotyp ani strach u mě nikdy nenastal

Jak jsi vnímal Bosch, když jsi začínal? Pamatuješ si na svůj první pracovní den?

Bosch jsem vnímal jako firmu na velmi vysoké úrovni a se skvělou pověstí. Má očekávání předčila především čistota. Naprosto všude, kam jste se podívali. A už tehdy jsem se poprvé setkal s robotizací. Ve výrobě CP3 šlo tehdy o pracoviště vkládání pístů pružinek a zvedáku do tělesa. Nastupoval jsem přesně 3.9.2001 a vyzvenout na vrátnici mě přišel osobně můj tehdejší nadřízený. Začínal jsem na závodě 2 a hned druhý den mě vyslali na závod 1 s otázkou, zda tam trefím. Po dvaceti minutách už jsem věděl, proč se mě ptali. Celou tu dobu jsem hledal východ ven a nenašel. Tehdejší „Alfatex” byl jako labyrint plný tmavých chodeb.

Jsi celý profesní život na stejné pozici? Popíšeš nám, co si představit pod časovým hospodářstvím?

Začínal jsem jako technolog ve výrobě CP3 pod panem Trnkou. Dostal jsem pod patronát montážní linku 2 a její stěhování na Pávov na halu 301. V té době do JhP začal jezdit kolega z Feuerbachu kvůli mapování výrobních procesů a jejich možností. Mapování probíhalo jak na montáži, tak na obrábění. Pan Jiří Trnka mi tehdy nabídl, abych se to také naučil. Byl to pro mě ideální stav. Měřil jsem a navrhoval zlepšení a zároveň si je jako technolog ihned zavedl. Takový dva v jednom. Jenže požadavků na měření a úpravu pracovišť začalo narůstat. Analýzy jsem prováděl i na ML3, na tělesech CP3 atd. V té době vzniklo oddělení TEF6 a postupně skupina plánovačů práce. Byl jsem první plánovač. Po výrobě CP3 jsem převzal měření na Railech, pak na závodě 1 na VP44 a opravách CP1/CP3 a poté jsem se vrátil opět na CP3 na obrábění těles. Už jsem to tady částěčně zmínil. Časové hospodářství zahrnuje mapování činnosti strojů a člověka, zjišťuje, jaká je spotřeba času na jednu operaci. Já pak díky MTM analýze zjistím, zda a kde se dějí pohyby navíc, které by se dělat nemusely. Z hlediska ergonomie musím navrhnout úpravu pracoviště tak, aby pracovník dokázal pracovat s menší námahou a bez zbytečných pohybů. Jde například o vylepšení vzdálenosti dílců od tělesa. Pracuji také v SAPu a spolupracuji s kolegy, kteří mají na starosti layouty.

Měl jsi někdy strach ze syndromu vyhoření nebo ze stereotypu obecně?

Stereotyp ani strach nikdy nenastal. Zní to nadneseně, ale do práce jsem vždy chodil rád, protože mě práce bavila. Každý den byl jiný zádrhel, a tak byl každý den trochu jiný. Zároveň jsem měnil výroby a s tím jednotlivé závody a potkával se s jinými lidmi. To mě naopak obohacovalo. Týká se to i všech mých nadřízených, kterým bych chtěl touto cestou poděkovat. Patřili mezi ně Jiří Trnka, Enno Scharphuis, Klaus Kummer, Vladimíra Caha, Kamil Došek, René Nešpor a Věra Svobodová.

Čemu se věnuješ ve volném čase? Na co se nejvíce těšíš, až budeš v penzi?

Dělám všechno možné. Na našem domě i na chatě je stále co dělat. Mám plno rozpracovaných věcí. Čistíme s rodinou les, kam si bereme i našeho pejska, který je mým dalším koníčkem. Moc rád cestuji jak po světě, tak po naší republice. Je tolik věcí, které jsem ještě neviděl. A nesmím zapomenout na roli dědečka, i když vnoučata pomalu odrůstají. Jsem dědeček, který pořád něco vymýšlí a nic nezakazuje:)